Primární luxace oční čočky - PLL
(napsala PhDr. Simona Jemelková, aktualizováno 08/2013)
Primární luxace oční čočky je vrozené a dědičné onemocnění oka, při kterém dochází k vychýlení oční čočky z její správné pozice. Nástup onemocnění u postižených tibetských teriérů bývá uváděn mezi třetím až desátým rokem věku, nejčastěji však kolem pěti až sedmi let.
Pokud postižení nastalo druhotně – tedy po úrazu oka, v důsledku jiného onemocnění atd., mluví se o tzv. sekundární luxaci, která není vrozená ani dědičná.
Čočka je v oku upevněna v závěsném aparátu, a to na tenkých vláknech, která vycházejí z řasnatého tělíska uloženého těsně za duhovkou. Při PLL se jedinec rodí s nedokonale vyvinutým závěsným aparátem čočky a dříve či později dojde k jejímu uvolnění. Může dojít k tzv. subluxaci, kdy je čočka pouze vychýlená ze správné pozice, ale ještě částečně drží na svém místě, nebo k úplné luxaci, kdy se čočka v oku přesune buď do přední oční komory (tzv. přední luxace) nebo spadne do zadní sklivcové dutiny (tzv. zadní luxace). Závažnější komplikace nastávají při přední luxaci – dochází k sekundárnímu glaukomu, nitroočnímu zánětu, oko je bolestivé a v důsledku toho všeho může dojít až ke ztrátě zraku. Podávají se léky na snížení nitroočního tlaku a je možná operace postiženého oka, při které se odstraní postižená čočka. Pes pak není schopen správně zaostřit zrak, ale nadále vidí. Při zadní luxaci většinou pes nemá závažnější obtíže, dojde však tak jako po odstranění čočky k určitému zhoršení zraku, protože není schopen zaostřit pohled.
Dědičnost PLL je podmíněna autosomální recesivní dědičností. Zjednodušeně řečeno to znamená, že nemoc se u psů a u fen projevuje stejně často a u daného jedince se projeví pouze tehdy, když vlohu pro ni dostane od obou rodičů, ti ale sami nemusí být nemocní - jsou pouze skrytými přenašeči. Jedinec, který získá vlohu pro nemoc pouze od jednoho z rodičů, sám zůstane zdravý, ale může ji předat zase dál některým ze svých potomků. (Více o autosomálně recesivní dědičnosti najdete zde>>>.)
Dědičné zatížení pro PLL se uvádí přibližně u 45 plemen psů. Mezi ně patří řada plemen teriérů, dále anglický a americký kokršpaněl, australský honácký pes, baset, border kolie, čínský chocholatý pes, čivava, greyhound, irský setr, německý ovčák, norský elkhound, pekinéz, pomeranian, pudl, sibiřský husky, šarpej, tibetský teriér, velškorgi, vipet a mnohá další.
Díky vědeckému pokroku se podařilo u tibetských teriérů odhalit genetickou podstatu onemocnění a vyvinout pro ni DNA testy. Ty jsou pro všechny chovné jedince povinné, což zcela odstranilo riziko výskytu této nepříjemné nemoci. V ČR se tak již prakticky nemůže narodit štěně tibetského teriéra s průkazem původu, které by na PLL mohlo onemocnět.
(napsáno s použitím zahraničních pramenů a literatury)